Úryvek rozhovoru z časopisu Blanche č. 4 z dubna 1988. Tento specializovaný magazín vycházel v Paříži během 80. a 90. let a zaměřoval se na uměleckou fetiš fotografii, zejména bondage, kůži a latex. Celý rozhovor najdete v knize Tak pravil Svatý Vincent.
Jseš pozoruhodná pražská postava, stejně tak jako Egon Bondy. Ten o tobě i občas v nějakém románu utrousí zmínku a tu „pražskou postavičku“ tak dotváří. Setkali jste se spolu i na filmovém plátně, kde si spolu (v Malostranské kavárně) máte co říct, i když každý tak trochu o něčem jiném. Jste takoví „invalidní sourozenci“, nebo dvě zcela odlišné vyhraněné osobnosti?
Jsme skutečně invalidní sourozenci, ale slučujeme se v nejvyšší božskou osobnost. Bondy je tak můj veliký přítel. Má mě asi rád. Považuju ho za jogína socialismu. Jeho „Buddha“ je jednou z nejlepších knížek, co jsem četl. Myslím, že Zbyněk Fišer svojí „Útěchou z ontologie“ překonal Bhaktivénándu Prábhupádu. Ve zmíněném filmu („My žijeme v Praze…“) řešíme společně vnitřní energii kosmické sluneční dynastie.
A jak se díváš na tzv. „underground“?
Velice pozitivně. Underground jsem totiž já, vole. Všichni ostatní mě nezajímají — myslím tím celosvětové podmínky.
A co čeští „punks“?
To je dobrý tak akorát s česnekem.
Která země by se ti zdála pro existenci přijatelná?
Asi Tahiti. Mikronesie. Relax life. Koncentrace. Klid.
Jak je to vůbec s tvým cestováním? Neustále máš doma nějaké mapy…
To ještě nevím, kam pojedu. Ale vnitřně jsem projel celý svět. A teď jsem z toho doma unavený. Pas mi zatím nevrátili, ale zažádám o něj v roce 1991 — což je mystické číslo. Snad pak skočím do Tibetu na kafe. Jo, na tibetské, černé.
Dva roky jsi se procházel po USA — od N. Y. po San Francisco. Dá se to nějak zhodnotit?
Bylo to osudové. Musel jsem vyplnit tuto dobu. Přínos byl však maximální. Přivedl jsem svou „maličkost“ k vyšším cílům. Po dobu pobytu v USA jsem zastupoval hlavu americké společnosti. Zdržel jsem tak vývoj Ameriky o pět let.
Jel bys tam dnes znova — samozřejmě za legálních podmínek a s dostatkem financí?
Ne. Asi opravdu ne. Už jsem si to jednou odbyl. To stačí.
Tvůj důchodový poklid je kromě návštěv kaváren občas i protkán „uklízením“ do psychiatrické léčebny. Na čí popud se tě zmocňuje zdravotnictví?
Na popud boží myšlenky a vědomí. Osud. Jsem však fatalista — nikoli fotbalista.
To vše by udolalo i koně. Prostě by vyhodil kopyta. Ty se však navracíš odpočinout si, jak na zimní rekreaci ROH. Jak se tam cítíš? Je vůbec možné trávit tam týdny a pak zase v klidu a pohodě žívat nad kávičkou a jet si to svoje?
Jsem mentálně silná bytost, polobůh Smrti. Tudíž zvyklý na těžký úděl. Pro mě jsou ty ústavy psychiatrie něco jako buddhistické kláštery. Proto ten klid a vnitřní koncentrace. Pacienti mě prakticky nezajímají, věnuji se mysticismu a oni uklízení záchodů. Taktéž doktoři.
Víc v knize Tak pravil Svatý Vincent.