Tuhle historku jsem nedal ani do své první knihy Sex, Disco, Revoluce!, ani do nové Sex, Disco, Svoboda!
Za minulého režimu jsem v Praze načerno taxikařil u Slovanského domu a takhle daleko jsem normálně nejezdil. Začalo to tak, že mi starý Rom holí mlátil do kufru nové škodovky, když jsem mu řekl, že nejsem taxi.
„To nevadí, já ti zaplatím,“ a mlátil mi dál holí do kufru. „Jedu jen tady za roh,“ a už se cpal do auta.
Řekl jsem si, že ho odvezu, abych se ho zbavil a neroztřískal mi holí nové auto. Za rohem v Hybernské poručil zastavit, že vystupuje. Také opravdu vystoupil, ale radoval jsem se předčasně. Z temnoty postaveného lešení se vyloupli další Romové, tak odporní, že jsem myslel, že jeden z nich je prase na nohou.
„Na Chodov!“ poručili exoti a posadili se se samozřejmostí anglických lordů. Na Chodově ale poručili jet po dálnici dál.
„Pojedeš do Nového Jičína.“
„To tedy nepojedu. Říkali jste na Chodov a tady jste. Já nejsem taxi, nic od vás za cestu nechci a ani nevím, kde Nový Jičín je,“ pronesl jsem rezolutně a zastavil.
„Jeď, ty gadžo!“ zařval jeden z nich a začal mě zezadu škrtit.
Ačkoliv jsem dělal vyhazovače a nebál se, tohle nebyla vůbec dobrá situace. Když jsem se téměř dusil, pustil mě a řekl: „Jeď, nebo tě zabijeme a pojedeme tam tvým autem sami!“
„A máte vůbec peníze?“ namítl jsem chabě.
„Doma máme, doma ti zaplatíme.“
Jasně, ty určitě vypadáš, že mi doma zaplatíš, pomyslel jsem si, ale jel jsem dál. Bylo mi jasné, že jestli je tam opravdu odvezu, nejenže mi nic nezaplatí, ale ještě mě zabijou a auto prodají. Nejspíš neuměli řídit, jinak by to už asi udělali. Modlil jsem se, abych někde potkal fízly a narval to do nich. Jenže zatím se nikde neobjevovali.
„Jeď rychleji,“ zmáčkl mi opět krk.
Padla na mě z nich deprese a beznaděj. Vždycky jsem nechápal, proč oběť ve filmech svého vraha poslouchá, když tuší, že ji zabije. Teď jsem to poznal sám. Seděli vzadu a já musel řídit. Utéct by se mi asi také nepodařilo, oni vypadali, že utíkat umí určitě líp než já. A ještě smrděli špínou jak skládka na Libuši v létě. Nezbývalo mi než jet.
„Zajedu k benzince. Potřebuji benzín,“ napadlo mě.
„Hovno potřebuješ! Máš dost! Tři čtvrtě nádrže! To na nás nezkoušej!“ usykl jeden z nich.
Na dálnici byla uzavírka do jednoho pruhu, navíc už byla noc a aut moc nejezdilo. Prosvištěl jsem ji stopadesátkou v naději, že mě chytnou policajti za rychlost, když tam byla značka omezující rychlost na šedesátku. Už mi bylo jasné, že mě zabijou, neustále se o něčem domlouvali. Ani nevím jak, ale dojel jsem do Brna.
„Musím vzít benzin, v noci jsou pumpy většinou zavřený,“ naléhal jsem a v nádrži jsem opravdu měl už jen třetinu. Nebyli proti.
Byl jsem rozhodnutý napálit to do prvního policejního auta, co uvidím. Ale žádné pořád nejelo. Blížil jsem se do centra Brna. Ignoroval jsem zákaz vjezdu i pěší zónu, vjel jsem do jednosměrky. Přitom jsem pokukoval po Romech vzadu, jestli si všímají, kudy jedu, ale vůbec nevěděli, co se děje. Jel jsem v klidu po kolejích pro šaliny směrem k nádraží a nic. Žádná ruka zákona.
Zajel jsem z kolejí na chodník mezi lidi před nádražím, drze jsem troubil na vyděšené chodce a zabrzdil kousek od vchodu do nádraží, kde jsem zahlédl krásnou modrou ceduli VB. Nikdy v životě jsem ta písmena neviděl raději. Vystřelil jsem z auta jako sprintér a vřítil se do dveří.
„Doprdele!“ zvolal jsem. Vzal jsem totiž za kliku dveří pošty, nikoliv policie. Vylétl jsem z pošty a vrazil do těch správných dveří Veřejné bezpečnosti.
„Kam valíš, chlape?“ zarazil mě příslušník VB.
Vyblil jsem mu svůj nechutný příběh. Zavedl mě do jakési kanceláře, kde bylo víc policajtů.
„Kde jsou?“ ptal se asi dvoumetrový policajt.
„Nejspíš ještě v mým autě, co stojí venku.“
Obr zavolal na ostatní, vyšli ven a opravdu, Romové nezdrhli. Jeden se hrabal v přihrádce auta a druhý zrovna típal vajgl o strop. Když zmerčili blížící se poldy, ten s obličejem zmutovaného prasete vyrazil sprintem pryč, ale vběhl přímo do náruče policejního obra. Nezaváhal, praštil obra do břicha a snažil se mu vysmeknout. To bylo poslední, co udělal. Hromotluk rozzuřený úderem ho chytil za krk, srazil k zemi a vší silou nakopl do rozkroku. Menšina zakvílela a dostala ještě pár obuškem. A pouta.
„Já ti dám napadat policisty při zákroku!“
Druhý exot měl můj techničák a drze tvrdil, že auto je jeho.
„Ale jste v zákazu vjezdu, to musíme vyšetřit. Tak pojďte!“ vyzval ho polda a vzal mu techničák z ruky. „Aha, vy se jmenujete Jonák,“ přečetl si moje jméno v techničáku.
„Né, to je strejda, on mi to auto půjčil.“
„Jasně. Tak jdeme!“ zavelel druhý polda.
Sepsali se mnou protokol a přišel obr s papíry v ruce.
„Měl jste kliku. Pěkný esa. Děcák, kriminál, měsíc venku a zase. Samý násilný trestný činy, loupeže, pokus vraždy, napadení a tak. Jdou rovnou do vazby. Dali jsme jim trochu gumoléčby. Ti dva se příště Brnu vyhnou,“ doplnil obr a předal mi doklady. „Šťastnou cestu, pane řidiči!“ usmál se a já odfrčel domů.
Doma jsem Ludvice vyprávěl story s utlačovanou menšinou. Trnula hrůzou se mnou. Pak jsme umyli auto a vyčistili ho od vajglů.
Z Brna jsem tenkrát viděl jen koleje, chodník před nádražím a služebnu VB. Takže teď se mi snad podaří projít si i centrum, dát si kafe a obhlídnout nějakou diskotéku.