Jaký byl Comic Con Prague 2026

Jeden literární autor v čepici OKRAJ a jeden komiksový autor oblečený jako středověký popravčí v nepadnoucí košili vzali Comic Con útokem. Narazili na nerdy, milionáře, furies, celebrity a bizáry. Jejich revírem je komiksová konvence, jejich tempo je vraždné. Tohle je jejich story.

Comic Con… nerdský Cannes. Nerdí Mekka. Prostě svatý místo pro každýho fandu komiksu, co si ujíždí ve svejch niche zálibách do toho levelu, že si klidně zaplatí litr za to, aby naběhl do pražský O2 arény s dalšíma šílenejma autistama, co jsou oháklí jako androidi, Jokeři, Supermani, Darth Maulové, Šmoulové, Obelixové, weebové, samurajové, Vaderové, Boba Fettové, Lary Croft a milion dalších variací všech i mně jako popkulturnímu someliérovi neznámejch variací intellectual properties, co kdy v Hollywoodu a po celým světě točily prachy.

Ale není to samozřejmě jen o tom. Tohle je pro mnohý často přirozeně asociální vyděděnce skvělá a možná i jedna z prvních šancí zažít pravou masivní komunitu bizarních podivínů.

Zatím teda ne úplně u nás v Praze, ale v mnoha částech západní Evropy a především USA ve městech jako San Diego, Portland, LA, NYC a podobně se ovšem karta obrátila a co bývalo ustrčená subsubkultura uhratejch šprtů, co v osmdesátkách v mámině sklepě hráli dračák, měnili magiky, kalkulovali kolik elfí otrávená dýka způsobí v dungeonu damage a mohli se možná těšit na jeden Batman film jednou za padesát let, přerostla do průmyslu v hodnotě trilionů dolarů a prakticky se stala jedinou (víceméně) stálou monokulturou dominující showbusinessu téměř všude kromě možná Ruska a Blízkýho východu.

A i když to miluju, je to znát. Tohle k lepšímu i horšímu není žádnej hipíckej Woodstock, kde se bojuje za mír a lásku tím, že celej víkend brnkáš na ukulele s jednou strunou a když potřebuješ občerstvit, vyměníš dva čtverce LSD za smaženej sýr a blowjob. Tady poctivě vládne mamon a korporace, což je ovšem pořád lepší než když naši rodiče museli stát šest hodin ve frontě, aby mohli sehnat šlupky z brambor.

A jak jsem řekl, dokážu mít spoustu keců, ale miluju to. Pamatuju si živě, jak v časech ještě před střední, kdy se na filmy a seriály čumělo poctivě na DVD jak za pravěku, jsem na bonusovým materiálu Star Treku nebo podobný klasiky viděl záznamy z podobnejch fan akcí, kde se znalci těhle sci-fi autáren navlečou do těch nejbizarnějších kostýmovejch kreací replikujících look obskurního charakteru z jejich favourite epizody, kterej doufaj že spustí konverzaci s ostatníma specialistama.

A asi jsem taky trochu na spektru, protože si pamatuju, že mi to jako malýmu smradovi urvalo cecky tím, jak mi to přišlo cool.

Za těch časů ovšem nic takovýho nebylo, a tak jsem mohl jen snít.

Roky ovšem plynuly a již od roku 2019 se božstva kapitálu odhodlala uznat Prahu jako viabilní půdu, aby do ní zasela sémě vratnýho zisku, a Comic Con byl tady. A já ho ani jednou doteď nepropásl.

Byl jsem tam, když Danny Glover na pódiu vyprávěl, jak v osmdesátkách krotil zkoksovanýho Mela Gibsona na setu Lethal Weapon a samozřejmě zandal i svoji klasickou hlášku: „I’m too old for this shit.“

Byl jsem na diskuzi s Brianem Bollandem — legendárním komiksovým kreslířem a spoluautorem jednoho z nejkontroverznějších komiksových hitů The Killing Joke — a mohl jsem se ho osobně zeptat, jak se staví k postoji Alana Moora, co s ním ten komiks napsal a následně se ho zřekl a zavrhl ho kvůli jeho absurdní a nelidské brutalitě.

Byl jsem tam i loni, kdy konvenci navštívil můj asi nejoblíbenější autor seriálu a knih Red Dwarf Rob Grant, který zhruba měsíc zpět náhle zemřel, pár dní poté co oznámil vydání jeho nové knihy, o které zarytě hovořil — téměř přesně rok po tom, co jsem ho poprvé a naposled potkal. Díky tomu, že téměř každý večer usínám u jeho audioknih, to byl celoživotní zážitek a díky tomu můžu pravdivě prohlásit: „Znal jsem ho. RIP.“

Ale letos to bylo jiný.

Už od minulýho srpna, kdy jsme se s kolegou autorem Danielem Flaszou poprvé sešli, abychom probrali Cancelmana, pro mě bylo jedno z největších lákadel nabídka, že bychom ten komiks mohli dostat na Comic Con. A Dan měl geniální nápad:

„Hele, půjdem tam s deseti knížkama a sto letákama, ty se převlíkneš za Cancelmana, já půjdu jako Dirty Deeen a všem ukážem nejšílenějšího novýho superhrdinu!“

Nejdřív jsem si nebyl jistej, jestli v kostýmu budu mít vyjednávací vertikalitu serious book businessmana, ale nechal jsem se překecat.

A tak mi kámoška z UMPRUM vyrobila Cancelmanovskou kápi, koupil jsem košili, kravatu a jelo se.

Byl jsem sice trochu nervózní z toho, jak IRL vypadá Cancelmanova kukla jako KKK outfit klansmana, co vážně miluje kunilingus tak moc, že si vystřihl díru na pusu — ale to k tý postavě patří. Je to ultra politicky korektní agent, co diskredituje zmrdy za sebemenší prohřešek, a proto vypadá jako veřejnej popravčí ze středověku.

A tak jsme v neděli naběhli na Comic Con. Začali jsme v přízemí, pak jsme se propracovávali hluboko do podzemí a pak do horních pater. Nejdřív jsme se soustředili na nejtvrdší cosplayery, protože jsme si říkali, že ty budou nejvíc oddaný komiksům, a na hot anime babes, protože ty s komiksem budou mít nejlepší fotky na sítě.

Samozřejmě se okamžitě ukázal neochvějnej Danielův dealerskej duch, o kterým jsme tolik slyšeli v knize Muklové a Šlajsny. Hned jak se mihnul někdo, kdo by mohl být magor do komiksů, tak nastoupil a zahlásil:

„Znáte novýho hrdinu Cancelmana? Ten canceluje všechen bullshit a žádná povrchní celebrita před ním není v bezpečí!“

V podzemních patrech jsme začali u fízlů, u kterejch jsem se nechal nafotit na služební motorce jako správnej strážce cancel culture, u čehož na mě dobře čuměli jako co se to děje. Následně jsme se propracovali k armádě, kterým to Dan snažil prodat jako hrdinu, co cancelne všechny woke píčoviny.

Oni to ale chápali úplně správně, protože jejich první otázka byla, jestli canceluje dezoláty — což je jeden z jeho hlavních cílů. Měli jsme šanci i se trochu poučit od kolegů ze Startovače, a to developerů Jirka Kára Simulátor, kteří tam měli svůj stůl a určitě vědí, jak na to, protože oni nedávno na tu hru vybrali asi mega a půl. Mechanika, kde se Kára léčí kouřením cíg, byla rozhodně zajímavá.

Potom jsme posílili náš team dalším členem — Jamesem, kámošem Dana, co to tam taky dobře rozjel. V životě jsem ho neviděl, ale okamžitě jsem se dozvěděl o každým aspektu jeho intimních dobrodružství, o tom kolik mega flipnul na covidu, jakej business za posledních pár dní zkoupil a jak dodává lasery na ukrajinský satelity nebo co. Chvilku jsem ho podezíral, že si to tahá z řitě, ale měl cháčko, a tak jsem si říkal: tenhle typ je legit.

A to jsem ani nezmínil, že komiks, co dostal, se mu asi tak líbil, že pár dní nato hodil na Startovač takovou raketu, že se mi protočily panenky a zamotaly optický kabely.

Velký props Jamesovi.

A to tvrdil, že tyhle komiksový šaškárny nejsou pro něj a že lidi moc unikaj do těhle fake vymyšlenejch světů — načež skoupil dvě tašky merche pro přítelkyni.

Natočili jsme na střeše promo, kde na kameru oslovuju publikum k příspěvku, a samozřejmě jako talentovanej herec jsem to zandal na první dobrou. Při tom jsem přemýšlel, jestli vojáky český armády bavil ten výtisk komiksu, co jsme jim tam věnovali.

Následně jsme hledali populárního autora komiksů a knih Františka Kotletu aka Leoše Kyšu, který nám napsal, že by se s námi na konvenci rád setkal.

Při průchodu skrz schodiště se nám naskytla bizarní podívaná na to, jak v prostoru u výtahů polonahý muž oblečený jako maniak ze hry Borderlands zjevně hrál schovávanou s místní hot anime girl.

Možná Comic Con a Woodstock nejsou až tak rozdílný.

Počkali jsme v publiku na diskusi, kterou moderoval Kotleta, a potom jsem mu hned spěchal předat výtisk Cancelmana.

Říkal jsem mu, že byl vskutku neotřelej nápad začít knihu Bratrstvo krve vnitřním monologem hlavního hrdiny o tom, jak je super volba šukat tlustý holky, protože jsou pak snaživý a vděčný.

Posadili jsme se všichni čtyři k vínu a já se samozřejmě snažil stočit konverzaci k mýmu komiksu, ale nějak přirozeně se hovor obrátil k diskusi o Danově časopisu Smrtelník, o bejvalkách, který komu kde nabouraly auto, a podobným eskapádám.

Konečně to byla taky šance sundat moji crazy masku a z komiksové karikatury se zase stát skutečným člověkem.

Comic Con jako vždy: celoživotní zážitek.