Deset let od fyzického odchodu a přesto jsem nesmrtelný
Tak je to tady. Dnes je to deset let, co jsem odložil tu svoji schránku.
Desátý výročí mého, jak se dnes říká, fyzického odchodu. Což je blbý termín, protože to vypadá, jako bych někam odjel. Třeba na Ibizu, na nějaký nekonečný DJ set, kde hraje Avicii a nikdo se nevrací. Ale neodjel. Umřel jsem.
Deset let a žádná Jonákova busta, žádný Jonákův místopisný název. Ani malá slepá ulička, co v Kobylisích vede odnikud nikam, kde chčijou psi a občas tam zaparkuje dodávka Rohlíku. Ani tu po mně nepojmenovali. Jonákova ulice. Jonákovo náměstíčko. Jonákův průchod. Nic.
Přitom v Kobylisích pojmenovali ulici po Klapálkovi, kterého nikdo nezná, po Střelničné, kde žádná střelnice dávno není, a chystali se i na Čumpelíka, o kterém se dodnes vedou spory, jestli vůbec existoval.
Ale po Jonákovi, slavném rodákovi Kobylis, který postavil Discoland, největší noční podnik v republice, zasloužil se o kulturní přerod a napsal široce citovanou knihu, nic. Prostě nic.
Nevadí. Nesmrtelnost totiž není pomník. Pomník je kus kamene, na který sere holub a jednou za rok k němu položí věnec nějaký náměstek, co ani neví, komu ho pokládá.
Nesmrtelnost není ani hrob, protože k hrobu chodí lidi, jen dokud je jim trapně, že nechodí, a pak přestanou chodit a nikomu už není trapně. Nesmrtelnost je, když vám někdo po deseti letech od smrti otevře knihu na záchodě, protože to je jediný místo, kde má čas číst, a nahlas se zasměje tak, že ho manželka za dveřmi podezírá, že si tam prohlíží něco jinýho. A on si prohlíží Jonáka.
Což je v jistým smyslu totéž, protože můj literární styl je pornografie i filozofie zároveň, a to se o Kunderovi říct nedá. Respektive ta pornografie mu chybí. Ten by potřeboval víc sexu a míň úvah o zapomínání, pak by ho taky četli na hajzlu a ne jen na katedrách, kde se lidi nudí a předstírají, že ne.
Takže možná žádnou bustu nepotřebuju. Žádnou uličku. Já mám něco lepšího: svůj styl a svoje vyprávění. A to žije dál.
