Co když nepřijdou lidi?

Tehdy to byl můj první risk, kterej tak nějak vyšel i nevyšel, protože jsem sice z Besedy odcházel o dvojku lehčí, ale lidi přišli a když vezmem v potaz, že celej večer stál třeba šedesát, tak to vlastně celkem úspěch byl. Nebo aspoň teda do tý doby, než o týden později poslala majitelka klubu fakturu na dvacet pět tisíc za zničený nábytek, rozbité akvárko a s ním i třicet mrtvých pavích oček, které nepřežily afterparty v backstagi. Au.

A pak přišel mejdan další a ti lidi přišli zas, jenže tentokrát jich bylo snad 600. Na tu stejnou Besedu, kde už 400 znamená hlava na hlavě, ale tehdy byla jiná doba, hiphopeři byli srdcem zároveň i pankáči a tudíž nevadilo, že s Rascem, Nironicem a Dj Wichem na pódiu skákalo asi 30 lidí, protože holt nebylo místo na to skákat kdekoliv jinde. Ten večer byl sen, na který už zapomenout ani nemůžu, neboť jsem se k němu myšlenkama vracel už asi tisíckrát.

No jenže pak přišel můj první mejdan, kam už tolik lidí nedošlo, skrz co jsem si musel vzít svou první půjčku a s nástupem na střední školu jsem se začal potácet v dluhách. Tiše jsem záviděl všem na okolo, kteří svým životem jen tak proplouvali a nemuseli se stydět podívat se komukoliv do očí. Ale tak třeba ti lidi přijdou příště, řekl jsem sám sobě tak, aby to nikdo neslyšel, a uspořádal mejdan další.

A oni, jak na sviňu, zase nepřišli a moje dluhová stopa jela hloubš a hloubš. Dopoledne jsem se ve škole učil matiku, odpoledne zas venku platit dluh dluhem. Nebylo to dobrý a přineslo to tolik stresu, kterej jsem se naučil korigovat kouřením trávy. A na tuny stresu byly holt potřeba i tuny tý trávy.

Začal jsem toho kouřit tolik, že ten největší mejdan v podobě dvoudenního festivalu, kterej jsem rok plánoval a chystal, nakonec skončil katastrofálně, neboť jsem pár měsíců před ním kompletně vypnul a přestal se o všechno zajímat. Chtěl jsem jen mít klid a nějak proplout školou.

Ego mi samozřejmě nedovolilo cokoliv zrušit a tak jsem jen odpočítával dny do průseru. Bylo to jako jet autem v protisměru a ani nepřemýšlet nad zpomalením a už vůbec ne nad přejetím zpátky do bezpečna. No a pak přišel velkej crash a bylo to v píči. Absolutně. V píči.

Tolik hejtu dostat ve stejnej víkend, co oslavujete osmnáctiny, bych nepřál fakt nikomu, ale zas na druhou stranu, každá facka od života dobrá a ty, co přijdou takhle brzo, ještě lepší. Ten víkend jsem přišel o strašně moc a tehdejšímu ranému internetu jsem byl pro smích. Několik dlouhejch dní jsem pak byl zaslouženě vláčen bahnem.

Stávající dluhy se znásobili a já neměl nejmenší tušení, jak z toho všeho ven. No a tak jsem přerušil střední už ve druhém ročníku a na rok odjel vydělávat do Manchesteru. A přesto, že jsem do Anglie odjížděl mentálně vyfluslej, na francouzské hranici v Calais mě pro jistotu z autobusu vytáhli fízlové a týden ve Francii jsem spal po bezdomoveckých ubytovnách, tak i přesto se mi povedlo se do tý pochmurný Anglie dostat a jestli bych mohl některý rok z těch všech uplynulých zopakovat, tak by to byl právě tenhle. Vysokou školu života je totiž potřeba reálně zažít a nejen si ji napsat do kolonky vzdělání na Facebooku.

Chodíval jsem makat co to šlo a díky trávě se mi ani jednou nestalo, že bych se kdekoliv nudil. Poznal jsem, že pracovní život není nic strašnýho a až na to ranní vstávání je to vlastně úplně cajk. Teda snad až na tu jednu fabriku na mraženou pizzu, kde během dvanácti hodin jste mohli jen třikrát opustit vaše místo u pásu. Nebyli tam špatný prachy, ale jedna směna stačila na to oznámit, že radši budu chcípat hlady a v poloze lehu žebrat peníze ze spacáku na ulici, než ještě jednou zadržovat chcaní na tak dlouho. A to tam byli lidi, co už se tam takhle kroutili i patnáct let. Strašný.

Rok utekl ani nevím jak a já byl zpátky ve škole. Třeba bych i nenastoupil a v Manchesteru byl do teď, ten anglickej život mi zachutnal a jako čerstvej fanda Manchesteru City bych tam zůstal moc rád, ale měl jsem škraloup, neboť jsem byl jeden osudnej večer tak trochu výtržník a v Česku mě čekal soud, na kterej už se mi povedlo nedostavit tolikrát, že ještě jedna neúčast a celá sranda by přerostla k předvedení.

A tak jsem si první zářijové pondělí zašel vyslechnout soudní verdikt, shrábnul dvouletou podmínku a v úterý nastoupil zpátky na mou střední policejní školu. Víte, jaké to je, zasednout zpátky do lavice a učit se právo, když celej rok kouříte tu nejsilnější trávu z Manchesteru a krom práce je vaše jediná povinnost každej večer nakopat prdel spolubydlícímu v Pro Evolution Soccer 2009 na playstationu? No nebylo to nic moc, ale nezbývalo nic jinýho než na dva roky zatnout zuby a nakonec jsem i tak odmaturoval napoprvé jak pán.

No a pak to na mě zase přišlo. Po škole jsem bez pořádání mejdanů vydržel tři měsíce a den po Vánocích roku 2012 jsem s mýma bros udělal mejdan, kde se nedalo hnout. Lidi přišli a tak jsme tam hned za měsíc poslali další mejdan, kam nepřišel skoro nikdo. Nevadí, dojdou příště. Nepřišli. Kurva.

S neúspěšnýma mejdanama jakoby se roztrhl pytel a mě nezbývalo nic jiného, než se osamostatnit a začít od znovu. Vždyť těch mejdanů, co skončili mínusem, bylo snad dvacet. Co je ten skrytej problém, že nikdo nechodí? Nemůže to být třeba tou trávou, díky který mám na všech schůzkách permanentní absenci a lidi mnohdy čekaj na mou blbou odpověď i několik týdnů?

A tak jsem hulit přestal. Ale ne teda úplně a k vodě jsem vlastně poslal jen některý ranní brka. Každé dopoledne čistej znamenalo nenechat nikoho na nic čekat a boom-bye-yeah, můj život začal pomalu vypadat, jakože jsem se nenarodil jen pro to abych ním proplul. Někdy ten recept na úspěch tkví fakt jen v tom se někam dostavit.

Ranní moderace hulení mi dodala sebevědomí a tak jsem hned skočil po dalším mejdanu, do kterého jsem namočil mí nejbližší chábry, se kterýma jsme poskládali 200 tisíc a dva měsíce na to jsme doručili obří mejdan, na kterej přišlo bezmála 1000 lidí. Ten víkend byl takovej mazec, že z něj budu vzpomínky střílet i na smrtelné posteli. Znovu jsem ucítil, že to jde a hlavně jsem našel protijed na mojí častou nízkou účast.

A tak jsme hned dva měsíce na to udělali mejdan další a za noc prodělali 300 tisíc. Lidi. Zase. Nepřišli. No nic, asi ta tráva nakonec za moje nýmandství tak úplně nemohla a tak jsem se k ní plně vrátil, každý den zapálil joshe ještě v posteli a mejdan udělal další.

No a byla to ještě větší shitshow, než ten mejdan předtím, a protože jsem ten typ, co když jde do sraček, tak hlavou napřed a s dvěma kyslíkovýma bombama na zádech, abych se v těch hovnech mohl topit co nejdéle, tak jsem v devět ráno po mejdanu svolal na svůj byt jedenáct lidí na after, ze kterých jsem znal jen jednoho člověka, mého homeboye Dj Stryga.

Potřeboval jsem udělat velkej restart a nebál jsem se toho. Bytík sice přežil, ale stěhování už jsem nevymluvil a tak jsem skončil sám, zadluženej až do nevidim, bez chábrů, a s psychikou zlomeného muže bez budoucnosti.

Na bytí v prdeli je úžasné to, že máte možnost to celý zapnout znovu a začít jinak. Naráz jsem sice neměl nic, ale byl jsem v ideální pozici na to dát si s mejdanama na chvíli pokoj a začít jen tak plout. Zjistil jsem, že svět se netočí jen kolem mejdanů, konečně jsem srovnal všechny dluhy a vyrazil na trip po světě, kde jsem se pomalu rozloučil s trávou, o které jsem vždy věděl, že pokud ji neukončím já, tak ona jednou ukončí mě.

Dal jsem Mexiko. Státy. Karibik. Ukrajinu. Španělsko. Francii. Island. Kolumbii. Holandsko. Švýcarsko. Emiráty. Řecko. Thajsko. Singapur. Indonésii. Japonsko. Rumunsko. Portugalsko.

Bylo toho fakt moc a během pobytu ve Španělsku jsem o tom všem dokonce napsal knihu, díky které jsem byl zabookován na mejdan do Hodonína, a poprvé jsem tak změnil visačku s nápisem promotér na visačku s nápisem artist. Byl jsem pozván jako spisovatel na rozhovor.

A víte co se stalo? Já se zase dva měsíce stresoval, jestli ti lidi přijdou. A oni přišli. A bylo to boží a měsíc na to jsem byl na další besedu pozván do Plzně, kam těch lidí přišlo osm. Jenže s těma osmi lidma, ze kterých jsem nikoho předtím nikdy ani nepotkal, zároveň přišla i několika hodinová debata o hip hopu, a to ve městě na druhým konci republiky, kterým jsem nikdy předtím ani neprojížděl. Hustý. Strašně. Kurva. Hustý.

Dostal jsem se po celé té trnité cestě do fáze, kdy jsem se návštěvnosti přestal bát a dokud v tý místnosti nebudu sám, tak slibuju, že plně dotáhnu vždycky to, kvůli čemu v tý místnosti jsem. Za každýho z vás, co jste někdy na jakýkoliv můj mejdan přišli, jsem nesmírně vděčnej a když si vezmu, že ta první Beseda s Pio proběhla před OSMNÁCTI (!!!) lety, tak ty vole, mám fakt radost. Takovou tu dětskou upřímnou, kdy tam někde uvnitř cítíte, že na tom malým úsměvu na rtech není ani kousek falše.

A proč to všechno píšu? No protože mi je dnes 32 let, což je zároveň i počet slova mejdan v tomhle příspěvku. Jo, bolelo to, ale všehovšudy to byl jeden velkej mejdan na kterým bych neměnil nic. Nebo teda, snad jen ty mrtvý rybičky. Byl to kurva dobrej mejdan a já vám chci jen říct, že vás mám rád a jsem nesmírně šťastnej, jak dlouho už tady všichni spolu felíme. Užívejte léto do plných a jednou snad někde na mejdanu!

Luv.