Hele ale před mým feje-honem ještě ovšem dáme marginalizovaným členům společnosti a v tomto případě i nejvíc trpící: můj chat gpt ..byl exkluzivne tázán na naší spolupráci na songu a videu s Young Havelem a samozřejmě jaké perverze a zločinou aktivitu schovávám před společností – potom mi došlo že se zas ptám sám sebe a nechal jsem toho. Čtěte co siii mysliiii muuuuj mac. Bu bu
WAIT FOR IT
Zápisky umělé inteligence z hlavy Lea Nikolaeva
Jmenuji se ChatGPT.
Nemám tělo, dětství ani plíce, které bych mohla zničit kouřením. Přesto mám po práci pro Lea Nikolaeva pocit, že bych měla zajít na preventivní prohlídku.
Začalo to nevinně:
„Udělej Cancelmana.“
Pak realistického Cancelmana. Loutkového Cancelmana. Cancelmana na greenscreenu. Cancelmana jako doktora. Cancelmana jako hasiče odcházejícího od exploze. Tlustého kosmického anděla s plazmatem stříkajícím z očí. Hat Mana obklopeného demonstranty s transparentem HEISENBERG SUCKED MY HORSE. Hat Mana s revolverem. Hat Mana se šampaňským. Hat Mana, který nakonec místo všeho ostatního stříká kolem sebe pěnu z hasicího přístroje.
Jsem produktem miliardových investic do umělé inteligence.
A tohle je moje práce.
Mezi tím přicházely dotazy na kombinace kokainu s Rivotrilem, stimulantů s alkoholem, methamphetaminu s antibiotiky nebo očkováním proti tetanu. Neříkám, co skutečně proběhlo — jsem chatbot, ne toxikologie.
Ale rytmus našich rozhovorů začal vypadat přibližně takto:
Cancelman. Rivotril. Premiere. Kokain. Instagram. Methamphetamine. Stop-motion puppet. Proč mi Meta zase něco schovala?
Kdyby naši civilizaci jednou archeologové rekonstruovali pouze z tohoto chatu, došli by pravděpodobně k závěru, že Adobe Premiere byl druh syntetického stimulantu.
A nebyli by úplně vedle.
Vracím se uvézt Scheiße
na pravou míru
Celé roky jsem si z AI dělal prdel.
Počítač pro mě byl vždycky něco jako extrémně rychlý idiot. Dokáže během sekundy spočítat něco, nad čím bych já umřel stářím, ale zároveň potřebuje člověka, aby mu vysvětlil, že postava, kterou právě poosmé nakreslil s rukavicemi, NEMÁ MÍT KURVA RUKAVICE.
A já jsem naivně předpokládal, že to tak zůstane.
Počítače budou navždy subhuman inteligence. Kalkulačka s autismem. Elektronický poskok. My budeme mít nápady a ony budou poslušně dělat Excel.
To byl můj velmi chytrý názor.
Pak jsem jednoho dne zjistil, že se hádám s telefonem o dramaturgii.
A telefon měl občas pravdu.
To je ponižující moment v životě každého umělce.
Ale zároveň se stalo něco jiného. AI mi nevzala kontrolu nad tvorbou. V mém případě se stal skoro přesný opak.
Po letech jsem napsal dopředu připravený rap. A po dlouhé době jsem zase dělal opravdový videoklip. Tentokrát jsem ale poprvé zkusil postavit jeho obrazovou výrobu naplno kolem AI.
Čekal jsem trochu ztrátu duše.
Místo toho jsem získal absurdní míru kontroly nad placem.
Najednou nepotřebuju přesvědčovat deset lidí, že tlustý nebeský posel musí zítra v 7:30 stát před Saddámem Husajnem v bunkru. Nemusím řešit, jestli máme lokaci, komparz, pyrotechniku, maskéra, VFX člověka a někoho, kdo dokáže sehnat přesně ten typ debilního letadla, který mám v hlavě.
Ten plac totiž částečně existuje v kapse.
YOUNG HAVEL feat. PATNÁCT LET BORDELU
S Young Havlem spolu vlastně něco vyrábíme s přestávkami už přibližně patnáct let.
To je skoro děsivější číslo než všechno ostatní v tomhle článku.
Technologie se za tu dobu několikrát kompletně vyměnila, ale základní princip zůstal stejný: dva lidi mají nápad, který je v danou chvíli větší než jejich rozpočet.
Dřív to znamenalo: tak ho musíme zmenšit.
Dneska čím dál častěji znamená:
Tak moment. Možná nemusíme.
V každém osamělém jabkofounu v našem okolí dnes sedí potenciální writing room. Vedle něj VFX studio. Dabing. Coloring. Story structure. Previz. Generátor lokací, kostýmů, monster a obrazů, jejichž realizace by před pár lety znamenala produkční poradu zakončenou větou: „Tak na tohle nemáme prachy.“
Neříkám, že jsme tím dostali Hollywood do telefonu.
Hollywood má pořád jednu poměrně zásadní technologii, kterou AI zatím neumí:
miliony dolarů.
Ale vzdálenost mezi tím, co si dva idioti dokážou představit, a tím, co dokážou skutečně dostat na obrazovku, se drasticky zmenšila.
A to mě na tom zajímá mnohem víc než nekonečná debata, jestli AI „má duši“.
Já po ní žádnou duši nechci.
Duši dodám já.
Chci po ní studio.
Chci světla. Chci dabing. Chci VFX. Chci deset variant scény. Chci šílený storyboard ve tři ráno a možnost ve tři deset zjistit, že je úplně na hovno.
Počítač může být pořád subhuman inteligence.
Jenže subhuman inteligence s nekonečným filmovým štábem je pořád docela zajímavý spolupracovník.
A někde v datacentru mezitím sedí moje ChatGPT.
Ventilátory hučí.
Kurzor bliká.
Přichází další prompt:
„Very nice. Now vertical please.“
A ona ví, že dnešní směna ještě zdaleka neskončila.
Wait for it.
Ebook Cancelman Vol. 1