A pak nastal okamžik, kdy sebou Sandra zavrávorala a podlaha, na kterou se v průběhu večera vylily snad všechny kombinace drinků z nabídky baru, se jí stala osudnou. Rázem se totiž Sandřina noha vyosila ze svého známého těžiště a Sandra padala otevřeným okem přímo na rožek schodku oddělující taneční parket a boxy s posezením. Vidím to stále před sebou, jako bych si to tehdy celé nahrál a do mozku uložil se čtyřnásobným zpomalením. Stál jsem hned vedle a již první vteřinu jsem moc dobře věděl, že tady už je na jakoukoliv pomoc pozdě. Prásk. Sandra je na zemi, s fatálně rozbitým okem, a mě zalil takový pocit štěstí, který rázem probudil všechny vnitřní démony, ale jen jsme se na sebe začali usmívat, jako by to peklo zas takovým trestem nebylo.
Nikdy bych jí nic takového nepřál, ale pokud někdy vyšší moc zasáhla v rámci mého potěšení, tak to bylo přesně v tenhle moment. První vteřiny mám husinu po celém těle, ale snažím se vypadat extrémně rozrušeně a panikařím jak všichni ostatní. Přeci jen, pořád je to naše šéfová a očividně (nebo teď už jen okovidně) potřebuje pomoct.
Zvláštní to pocit, vidět starší osobu se takhle nechutně vysekat, zatímco vy hoříte nadšením a přemýšlíte, jak moc špatného člověka to z vás dělá. Ale…
SRÁT NA CELOU SANDRU A JEJÍ OKO. JE MI DALEKO VÍC LÍTO TĚCH DRINKŮ, CO SE ZA TEN VEČER OMYLEM VYLILY NA ZEM.
Sandra je už desátým měsícem moje nová šéfová a během těch deseti měsíců si nedokážu vzpomenout na jediný večer, kdy bych usínal s myšlenkama na cokoliv jiného než právě na ni. Co začalo jako povýšení se zvýšením měsíční výplaty skoro o celou třetinu, se hned první den ukázalo jako začátek utrpení, psychického nátlaku a série nikdy nekončícího ponižování. Nevadí, jsem přece chlap a zvládl jsem už daleko horší věci než otřesnou šéfovou. Jenže každou živou duši jde psychicky týrat jen po určitou dobu. Někdo vám to všechno vrátí už první vteřinu, u někoho se to vleče celý život a u mě to trvalo rok a půl.
„Má někdo nějaké otázky?“ ptá se Sandra šedesáti přihlášených lidí na konferenčním videohovoru poté, co představila nové posily týmu zastřešující pomoc pro zákazníky naší gamblingové firmy. Pomoc lidem, které gambling pohltil až tak, že se pět set padesát z nich každý rok rozhodne svůj život radši ukončit. A to se bavíme pouze o Velké Británii. PĚT SET PADESÁT mužů ročně spáchá sebevraždu následkem gamblingu a tým šedesáti lidí donucených zapnout na dvě hodiny kameru a nahodit tu nejvážnější tvář, co umí, dostal za cíl tohle číslo snížit, neboť pokud se ti lidi budou zabíjet dál, tak firma nebude mít koho obírat a úřady v UK budou pokračovat v pokutách.
Jak jsem se sem dostal, netuším dodnes, ale někdy holt stačí zajít do baru, nechat se v něm zaměstnat, tři měsíce obsluhovat místní gibraltarské opilce, než potkáte někoho, kdo vás do toho gamblingu protlačí. A proč se do těch statistik neuvádějí ženy, netuším, ale asi se ta citlivost měří každé skupině jinak.
„Ano, já se potřebuji na něco doptat. Několikrát nám bylo sděleno, že si firma nepřeje, abychom otravovali zákazníky, u kterých žádný problém nehrozí. Kde je ta hranice, kdy už něco značí zásadní problém a kdy je to stále v toleranci? Jedním z triggerů je hraní v ranních hodinách, ovšem třeba takový poker se hraje i přes 12 hodin. Pak jsou tu hráči, kteří odmítají doložit zdroj příjmů a firma je radši nechá hrát, než aby jim dala stopku, protože pro firmu generují zisk. Kde je ta hranice posouzení závažnosti problému? Kdy je lepší zavolat už při prvním zvednutém obočí a kdy je lepší jen poslat email a nechat hráče hrát?“
On ten hovor nebyl jakkoliv rušný už od začátku, ale po mojí otázce nastalo i tak ještě větší ticho. Do toho byla první vlna covidu a všichni seděli doma, kolikrát i s dětma ve stejném pokoji, neboť život na Gibraltaru sice nabízí výhledy na moře, ale je to celé vykoupené tím, že platíte statísícový nájem za bytík, kde se v tichosti ani nevyserete. Očividně jsem něco mou otázkou způsobil, neboť dokonce i ty děti všude ztichly.
„Jestli se potřebuješ na tohle ptát, tak tvoje povýšení nebyla vůbec moudrá volba. Někdo další?“ No do píči. Nikdo si už radši mikrofon ani neodtišil, Sandra všem poděkovala za účast a meeting ukončila. Čuměl jsem do prázdného monitoru a přemýšlel nad tím, co se bude dít dál. To jsem jako vyhozen? Mám se někde hlásit o svou předchozí pozici zpátky? A kdo mi teď kurva zodpoví, kde je ta hranice, kdy člověk dohrávající pokrový turnaj ve čtyři ráno má menší pravděpodobnost se odkráhnout než člověk, který ve stejnou dobu mačká automaty, zatímco je bez dluhů a bohatej? No nic, Lukáši, rozhodl ses pracovat ve spárech satanského online gamblingu, tak si to užij i se všema korporátníma hyenama uvnitř.
Další dny jsem se už radši na nic neptal a jen se hrabal v datech a porovnával hráčema dodané reporty z jejich bankovních účtů s částkami, které denodenně projebávaj sázením na fotbal a horse racing. Mám svou kvótu a za osmihodinovou směnu musím zkontrolovat třicet hráčů, minimálně deseti z nich zavolat a udělat wellness check. Každá konverzace začíná debilním „Dobrý den. Předtím, než budeme pokračovat, vás musím informovat, že tenhle hovor je nahráván.“ po kterém naštěstí většina lidí zavěsí a já mám i tak splněno. Makám sám, neboť nejsem takovej píčus, abych bydlel v jednopokojovém bytíku za sto litrů na Gibraltaru a našel jsem si radši podnájem v kilometr vzdálené La Línei, kde jsem si za šest set eur pošéfoval tři plus jedničku kousek od pláže.
Což o to, že jsem v samotném epicentru všech drog valících se z Afriky do Evropy a vedle baráku mám přístav, který už radši nekontrolují ani samotní policajti. La Línea je na dovozu drog závislá a většina dětí, které denně potkávám na vládou povolených vycházkách do supermarketu, jsou buď spotteři a nebo budoucí převozníci. Samotnému mi bylo i nabídnuto sedm tisíc eur za každý jeden převoz lodi plně naložené hašišem.
„Není to ani dvacet kilometrů, za hodinu jsi tam a za další jsi zpátky,“ pravil nejednou Rubén v mojí knajpě poté, když zjistil, že za tím barem makám za tu nejmenší mzdu, kterou je legálně na Gibraltaru možné vyplácet. Ano, ale pokud se stane jakýkoliv výmrd, tak je to zároveň i má poslední hodina na světě, se štěstím poslední hodina na svobodě. Mám se stále rád a v otázce života a smrti jsem si radši zvolil tohle korporátní naleštěné hovno, kde se společně s několika dalšíma tisícema zaměstnanců tváříme, jako bychom dělali cokoliv světu prospěšného. Jedním z interních sloganů naší firmy je sdělení, že zábava v podobě hraní pomáhá lidem přežít těžkou pandemickou dobu, kdy spousta nuceného času stráveného doma může vést k psychickým problémům. To, že vás ta zábava zavede do pekla, přijdete o barák, o rodinu a nakonec i o sebe sama, už je pouhý side effect, o kterém vám dopředu neřeknem. Zlatí převozníci hašiše.
Začnou mě vyzvánět Teamsy a vidím ikonku Sandry, která si na profil nastavila fotku z dob, kdy si Winston Churchill zvládl vyprázdnit měšec ještě ve stoje. A je to tady. Nevydržel jsem to ani deset dní a moje navolávání zadluženým nešťastníkům je u konce. Přijímám hovor od Sandry a doufám, že hovor zůstane pouze hovorem a nebude potřeba zapínat webkameru. „Zapni si kameru!“ uštěkne Sandra ještě předtím, než mě stihla pozdravit. Jenže pozdravit se těžko stíhá, když to ani nemáte v plánu. Pro Sandru jsem imigrant, negramot, kretén, kriminálník, ostuda světa. Takoví jako já v jejím světě nemají místo pro byť jen špetku slušnosti.
„Ahoj Sandro, hned zapnu. O co jde?“ a v rychlosti uklízím všechny popelníky ze stolu, kdyby náhodou chtěla vidět můj současný pracovní setup. Ty tuny hašiše holt sem tam putujou i přes moji tři plus jedničku a v rámci péče o mé psychické zdraví v téhle těžké pandemické době těm klukům ušatým někdy prostě musím přispět aspoň pár desítek eur do oběhu. Jsem hrdou součástí problému.
„Za celý týden jsi neměl jedinou plnohodnotnou konverzaci s žádným zákazníkem! Nikdo s tebou nechce mluvit, tvůj nejdelší hovor trval čtyři a půl minuty a tvoje KPIs jsou podvod, neboť navoláváš hlavně kontakty, u kterých je zvýšená pravděpodobnost, že se s tebou nebudou bavit. Ani jednomu jsi nikdy nezkusil zavolat znovu! Firma ti zaplatila univerzitní studium a tvůj přínos je absolutní nula. Měla jsem tě vyrazit už první den, kdy jsi přišel absolutně nepřipravený na meeting. Vysvětli mi, jak chceš pokračovat? Uvědomuješ si vůbec, že se našim zákazníkům snažíme zachránit život?! A kdy vůbec začneš chodit do práce?!“
TAK ASI AŽ SKONČÍ EPIDEMIE A ŠPANĚLSKO OTEVŘE HRANICI S GIBRALTAREM TY STARÁ PÍČO. EHM.
„Omlouvám se. Dělám, co můžu, ale většina zákazníků nechce souhlasit ani s nahrávaným hovorem. Zavěšují ještě předtím, než se stihnu představit. Snažím se volat pouze lidem, u kterých vidím reálné podezření, že hrajou nad svůj limit. Kontroluji všechna čísla důkladně a beru svou pozici vážně. Chápu, že moje čísla nejsou nejlepší, ale veškerý trénink jsem si skrz lockdown dělal sám a pokud na mě začne zákazník křičet a položí mi to, tak si nemyslím, že druhý telefonát něco změní.“
Sandru to nezajímá. V jejích očích je zlost a na jejím papíře jsou přepisy mých telefonátů, které se často nedostanou ani na konec prvního řádku. Nenávidí mě a chce se mě zbavit, ale já ten job chci reálně dělat dál, i když si snad jako jediný z celého korporátu uvědomuji, že MY JSME TEN DŮVOD PROČ SE LIDI ZABÍJEJ. Hovor trval 40 minut, během nichž se ponížení střídalo s nadávkami, o kterých Sandra moc dobře ví, že nikdy neobstojí u případné stížnosti na HR. A i kdyby mě poslala natvrdo do píči, začla u toho hajlovat a já si to natočil, tak já na HR nikdy nesnitchnu ani tu nejhorší korporátní bytost, která se do mé životní cesty postaví.
No nic, jestli se mé výsledky nezlepší, tak končím a budu si muset najít práci ve Španělsku. V zemi, která zažívá jednu z nejhorších covidových vln světa a krom větších supermarketů tu není otevřeno absolutně nic. Všichni tu chcípáme. Někteří na covid, někteří na chudobu, někteří na zkurvenou šéfovou. Ale jak říká rapper RA the Ruggedman: Life is brutal but beautiful.
Poprosil jsem holky z týmu, aby mi daly tipy, jak udržet gamblera na callu dýl než patnáct vteřin a byl jsem vyzbrojen taktikou, kdy zákazníkovi zablokuji účet a pošlu mu email s informací, že pro odblokování mi musí zavolat a udělat krátký wellness check. Naráz volaj všichni a mé hovory často atakují i desítky minut. Lidi se mi začínají přiznávat, že je gambling dostává do potíží a já konečně využívám znalostí z psychologického kurzu gibraltarské univerzity a pomáhám jim s registrací u zpřátelených firem, které poskytují podporu lidem ohroženým gamblingem. Moje čísla jsou v topu a spoustu zákazníků díky mně už neprojebává peníze, neboť jsem je zablokoval na všech anglických platformách a pokud nejsou technicky zdatní minimálně na to pořešit VPNku a začít gamblit jinde, tak jsem je ze spárů gamblingu aspoň na chvíli dostal. Volá Sandra a já zapínám hovor s nadšením, že mě třeba dneska i pozdraví.
„Za týden jsi zablokoval 17 hráčů, kteří u nás byli zákazníky několik let! Někteří jsou už zaregistrovaní u GAMESTOPu a my jsme teď legislativně vázaní jim už nikdy registraci nepovolit! Myslíš, že tě firma platí pro to, abys ji připravoval o loajální zákazníky?!“
Dostávám paniku, svírá se mi žaludek a začínám koktat. Vždyť skrz tohle jsem dostal grant na pokrytí celého semestru. Skrz tohle jsem byl povýšen, abych se probíral datama a na základě anomálií našel ty, kterým gambling způsobuje potíže. Opět jsem se hluboce omluvil a zeptal se Sandry, v čem přesně je problém, neboť dělám přesně tu práci, na kterou jsem byl najat.
„Ty idiote, ty máš blokovat pouze ty, u kterých je reálná hrozba, že si můžou ublížit. Důchodci, kteří prohrávaj pár stovek liber měsíčně, si rozhodně ublížit neplánujou!“ Dostávám nekonečnou sprchu urážek, mezi kterýma je věta „Navrhuji, aby jsi prostě rezignoval sám od sebe a našel si místo někde, kde budeš třeba i někomu k užitku.“ to nejpozitivnější, co z úst Sandry během celého hovoru zaznělo.
No nic. Odteď, pokud má někdo problém, tak z něj musím vypáčit, jak reálný ten problém vůbec je a jestli s tím problémem zvládne dál žít. Další týdny nezablokuji jediného člověka a radši jen nastavuji limity, kolik můžou prohrát.
„Takže vy za měsíc vyděláte osmnáct set liber, které tak tak pokryjou vaše životní náklady? Tak to já vám dám limit tři sta liber měsíčně, abyste tam nezahučel úplně. Může být?“ Je to jako léčit závislého na pervitinu tím, že mu každou první středu v měsíci donesu půlgram se slovy, že mu to musí stačit. Světe div se, nepomáhám absolutně nikomu, ale Sandra už mě nemá v hledáčku a příští dny jen tak proplouvám korporátním životem, šéfuju od kluků z přístavu hašiš a snažím se odkouřit všechny myšlenky na Sandru a na to, že se má hranice brzy otevřít a já budu nucen chodit do kanclu a všechno to zažívat osobně.
Část mojí výplaty je individuální ohodnocení na základě mých výsledků, které nevyhodnocuje nikdo jiný než Sandra. Pravidelně dostávám to minimum, co můžu dostat, ale držím hubu a pluju dál. Odkládat na můj vysněný odchod z gamblingu zvládám i tak a nedokážu si představit, co by následovalo, kdybych se byť jen zeptal, proč se výše mého bonusu ani jednou nepohnula od nuly.
Po pěti měsících zavřených na bytě se obléknu do riflí a do košile, půl hodiny šlapu na španělskou hranici, projdu gibraltarskou letištní runway a za další půl hodiny už sedím na židli v kanceláři, na místě vzdušnou čarou vzdáleném šest metrů od Sandry. Snažím se být nevýrazný, ale každý můj hovor je i tak odposloucháván Sandrou, která s pravidelností vycházejícího slunce přiletí vždy, když zákazník zavěsí.
„Nemůžeš používat slovo problém! Nemůžeš se ptát na mentální zdraví! Musíš mluvit víc nahlas! Nemluv tak nahlas! Mluvíš moc pomalu a ty lidi to nudí!“
VŠECHNO. JE. PROBLÉM. Tón hlasu či mé vyjadřovací schopnosti se samozřejmě liší od zákazníka, neboť plno z nich má už svoje léta za sebou a pokud vám někdo třikrát řekne, že vás neslyší, tak nejlepším řešením je zvýšit hlas tak, aby vás slyšel. Tohle zjistili už opice a jen Sandře to uniklo. Sandra miluje mé ponížení a tudíž veškeré poznámky ke mně říká pouze v přítomnosti ostatních a hlasitost jejího hlasu nastavuje tak, aby všechna slova zachytil i ten nejvzdálenější člověk v místnosti.
Už nejsem v takovém stresu jako na začátku. Jsem otupělý a myslím jen na to, že to celé jednou skončí a Sandra upadne v zapomnění. Sandra mi uhasila veškeré plamínky radosti a z mladého kluka, který se zastavil u každého pouliční psa a začal si s ním hrát, udělala prázdnou schránku bez duše, která si to chodí do práce odsedět. Už neposlouchám ani hudbu ve sluchátkách. Nesleduju filmy. Nečtu. Nepíšu. Přežívám. Přestěhoval jsem se do Španělska s vidinou teplých dnů strávených na pláži a skončil jsem odstrčený od společnosti, neboť to prostě už nezvládám ani sám.
Jenže pak Sandra zjistila, že v souboji se mnou už větší škody napáchat nemůže, a začala útočit na kolegyně, které se několikrát rozbrečely přes celé patro, v breku vyběhly z budovy ven, div nedostaly panický záchvat a nezůstaly ležet už na prvních schodech. Žádný člověk není stavěn k tomu trpět opakující se šikanu a Sandra ničila jednu duši za druhou. A když člověk místo příchodu do práce poslal email s výpovědí, Sandře to vylepšilo den. To byly její KPIs. Vysát veškeré nadšení ze všech kolemjdoucích přeživších.
Holky to samozřejmě přes HR zkoušely, ale marně. Žluté tesáky Sandry se do firmy zakously před více než třiceti lety a od té doby se vší silou drží přisátá jako to klíště, kterého jste si všimli moc pozdě. A když už k té stížnosti na HR přeci jen dojde, sama vás tam doprovodí a následně vás i vyprovodí z firmy ven. Sandra tu vládne a jisté je, že se nechystá kamkoliv odejít.
Druhá vlna covidu pozavírala většinu planety zpátky do klecí, ale ti, co měli pracovní povolení, se i tak přes hranici dostali a naše firma zvládla otevřít hospodu speciálně pro náš vánoční teambuilding. Museli jsme dodržovat přísná vládní nařízení, v baru nás mohlo být maximálně dvacet, roušku jsme mohli sundat pouze v moment, kdy jsme se potřebovali napít a párty musela začít už ve tři odpoledne a skončit v šest. Každý hned objevil lifehack v podobě nikdy nekončícího drinku v ruce a jak všichni začali srát na nařízení s rouškama, tak se nakonec bar otevřel i pro širší veřejnost a v deset večer nás tam bylo namačkaných dobrých dvě stě, covid necovid.
Jakmile se hladina alkoholu zvedla nad hranici porážející vlastní utrpení, oživly i všechny mrtvé skořápky v sále a každý zapomněl, co za stvůru se to mezi námi pohybuje a jaké čiré peklo tady společně utváříme, neboť každý z nás kope za korporát, díky kterému se na denní bázi rozvrácejí rodiny a lidi páchaj sebevraždy. Za ten rok jsem se naučil už doplna nenávidět jak Sandru, tak sám sebe, ale v tenhle moment mám v sobě osmou whisky se sodou a veškerá nenávist byla odsunuta na další den. Stojím na baru, po mé pravé ruce si párek Angličanů kolegiálně strká jazyky do krku, Španělé pokuřují hašiš v zadních boxech a na parketu tančí osamocená Sandra, která u tancování zvládá zasypávat marockého barmana urážkama za to, že neví, jak správně namíchat Manhattan.
Jsem v delíriu, solidně se mi motá hlava a pozornost mi plně zachytí až moment, kdy Sandra začne vrávorat, uklouzne a okem naletí na schodek oddělující parket a boxy. Na celém Gibraltaru byl v tu dobu jeden otevřený bar a v tom jediném otevřeném baru byl jediný rožek, na který šlo spadnout.
Přál bych si tuhle story ještě ztrvrdit tím, že se jí to oko rozstříklo na všechny strany a bílé kousky slizu z něj napadaly nadrženým Angličanům do krku, ale zas tak tarantinovské to bohužel nebylo a Sandra zůstává ležet na zemi. Dobré příští čtyři vteřiny se všem čas zastavil, neboť se všichni dočkali momentu, na který už minimálně jednou v životě pomysleli. Sandra je mrtvá. Anebo taky ne, ale mohla by.
Nejbližší postávající, včetně mě, se nad Sandrou slétli a otočili ji na záda. Sandra křičí bolestí a prosí o pomoc. Život ji konečně sejmul a dal jí to vyžrat za nás za všechny. Její oko je v hajzlu a chvíli na to už ji odnáší na nosítkách do záchranky, se kterou přijíždí i hlídka policie a začíná lustrovat všechny opilce, protože ani jeden z nás v tom baru, který už dávno neměl být otevřený, nemá co dělat.
No nic, dílo bylo dokonáno, pokládám prázdnou sklinku od whisky, dávám sluchátka do uší a šlapu si to zpátky do Španělska. Už mě zase baví hudba. Už mě zase baví žít. Miluju život, život miluje mě a zítra se jde za Rubénem pro hašiš a pak na pláž. One love. 🫶
HIP HOP 4 ELEMENTS – kapitola z knihy zdarma (pdf)
