Když jsem před rokem začal kreslit Cancelmana, vůbec mě nenapadlo, že jeden z prvních lidí mimo Česko, kterému ho osobně předám, bude Christ Dillinger. Přitom zpětně mi to dává skoro větší smysl než většina marketingových plánů, které jsem za poslední rok vymyslel.
Cancelman totiž nikdy neměl být komiks o pravici nebo levici. Je to příběh člověka, který se pohybuje ve světě, kde každý chce někoho umlčet, převychovat nebo aspoň správně zaškatulkovat. Místo aby si z toho sedl na zadek, udělá z toho grotesku.
A právě proto mi přišlo zajímavé dát ho do ruky člověku, který si za posledních pár let vybudoval kariéru na tom, že odmítá hrát podle pravidel internetu.
Den před koncertem jsem přitom měl náladu kulturní scénu na chvíli úplně odepsat. Na jednom festivalu jsem skončil dřív, než pořádně začal, protože moje starší stories nebyly úplně kompatibilní s představou pořadatelů o ideálním návštěvníkovi. Nic tragického. Jen další připomínka, že humor bývá nejrychlejší cesta k tomu stát se problémem.
O den později jsem už ale stál v pražském klubu s výtiskem Cancelmana v batohu a říkal si, že jestli existuje člověk, který ten komiks pochopí bez dlouhého vysvětlování, bude to právě Christ Dillinger.
Ne proto, že bychom sdíleli stejné názory. Upřímně ani nevím, jaké všechny má. Ale oba vyrostli na internetu, kde je ironie často jediný způsob, jak přežít permanentní informační válku. Dillinger si dělá srandu z téměř všeho, včetně sebe. Jednu chvíli působí jako totální troll, za minutu řekne něco překvapivě přesného. Přesně ten druh energie, ze které vznikal i Cancelman.
Když si komiks prohlížel, měl jsem zvláštní pocit. Najednou to nebyl jen projekt vznikající někde u počítače v Praze. Na pár minut se dostal do rukou člověku, který reprezentuje úplně jinou scénu, ale řeší podobnou věc – jak dělat absurdní umění ve světě, který po všech chce hlavně předvídatelnost.
Chvíli jsme se bavili o humoru a o tom, že v době, kdy každý něco prodává nebo buduje vlastní značku, je možná nejcennější schopností pořád umět lidi rozesmát. Vytáhl jsem na něj jednu svoji starou větu:
„Někdy je být trapný mnohem vtipnější než být vtipný.“
Zasmál se a přikývl. Na pětiminutový rozhovor to bylo překvapivě dost.
Možná právě proto mi přišlo, že Cancelman skončil ve správných rukou. Ne jako politický manifest, ale jako další podivný artefakt z internetového podzemí. Komiks, který si nedělá nárok na pravdu, jen odmítá přijmout, že všechno musí být uhlazené, bezpečné a správně odkomunikované.
A pokud je tohle první zastávka Cancelmana za oceánem, těžko bych hledal symboličtějšího průvodce. Ne proto, že by Christ Dillinger byl nějaký mluvčí svobody slova. Spíš proto, že stejně jako Cancelman připomíná jednu jednoduchou věc – kultura začíná být mrtvá ve chvíli, kdy už se bojí sama sobě zasmát.
Ebook Cancelman Vol. 1