„Se Samirem se známe dlouho, považuju ho za geniálního autora nejrůznějších projektů a jednoho z nejvtipnějších lidí vůbec.”
– Luděk Staněk
„Tohle je opravdu fajnové počteníčko. Zvlášť pro ty, kdo mají rádi Charlese Bukowskiho. S tím rozdílem, že Hauser si ve svých vzpomínkách sice tu a tam možná něco přifabuloval, ale je – aspoň pro nás, co jsme také devadesátky zažili – určitě pravdivější než věčné erekce americké literární hvězdy.”
– Josef Vlček, Headliner„Je to takový úchylný devadesátkový brak z feťácký a alternativní scény, což je přesný opak mého uvažování o kultuře. Působí to ale velmi věrohodně a něco podobnýho tady ještě nevzniklo. Je ale zajímavé, že při rekapitulaci starých časů narazíte na neviditelný osobnosti jako Hubert, které dokáží spojit úplně jiné póly kultury. Nakonec mě až zamrzelo, že jsem o Hubertovi nenapsal já.”
– Ivan Jonák
Jsem člověk, kterej se narodil svobodnej do nesvobodný země. To nejsou prázdný slova, ale hluboký přesvědčení, že moje prvotní právo je žít bez přetvářky.
Mockrát jsem si o sobě přečet, že jsem provokatér. Říkám vám ale, že nejsem nic jinýho než chlápek, kterej ctí svoji vrozenou svobodu.
Šňupání koksu z Bible v přímým přenosu? No a co, kurva. Tak nemáš čumět na televizi. Že pozvu střelce z fakulty během jeho řádění na koncert a slíbím, že mu podepíšu flintu?
Jasně, podle tebe musím držet basu, mít černou ikonku na fejsbůku a veřejně pobrekávat. Mně je ale stejně jako tobě ve skutečnosti buřt, kdo koho kde sejmul. Jde o to mít téma a zpracovat ho po svým.
Chcete vědět, jak se kalilo v Praze v devadesátejch letech? Jaký postavičky se tenkrát potulovaly po klubech? Zapomeňte na ty kecy o devadesátkách, co vám cpou do hlavy.
Byla tu jen jedna kapela, co se s ničím nesrala, a jen jeden zpěvák, co do toho šel po hlavě – Vanessa a Samir Hauser. A víte, co se dělo po koncertech Vanessy? Jestli na to máte koule, přiipravte se na totálně nekorektní a syrovej životní příběh. Z týhle knihy se dozvíte o svobodě určitě víc, než ze spisů Václava Havla. Varování: není to čtení pro každýho.
Tohle je Pavel Kracík, náš člověk v Latinský Americe. A i o něm se dočtete v knize Vyvrhel.
Pavel Kracík, král všech sedmilhářů, byl můj hodně dobrej kámoš. Pocházel z Lomnice nad Popelkou, kde měl jeho brácha rockovej klub. Jeho rodina chovala novofundlanďáky a jeho máma byla léčitelka, což se mu ke konci asi stalo osudným.
S Pavlem jsem se seznámil už za komančů na mejdanu na Letný, kde žil s dcerou nějakýho diplomata v poměrně luxusním bytě. Udělal jsem tam tenkrát slušnej bordel a byt trochu zdemoloval. Pavel byl vždycky o krok napřed a za čas jsme se z nás stali kámoši. To on mi pustil první EBM kapely jako Skinny Puppy a Front 242. Díky němu jsem zjistil, co vlastně ta electronic body music je.
Pavel trpěl bájnou lhavostí. Měl dar, že dokázal okamžitě odhadnout člověka a naslibovat mu hory doly. Byl v tom fakt mistr. „Můj táta je hrabě Harrach a jednou zdědím tamhletu sjezdovku,“ nebo „Znám se s producentem od Prince – říkal, že vám chce udělat desku.“ Podobnejch kravin jsem od Pavla slyšel tuny a už jsem se tomu jenom smál.
Po revoluci se nalepil na skupiny jako Lucie nebo Oceán a vydal o nich nějaký knížky. Pak založil s Dušanem Vozárym vydavatelství a byl u zrodu Vozáryho skupiny Lorien. Snad jim dělal i manažera.
Nějak se dostal k pořádání velkejch koncertů, a když přijeli The Cure nebo Kraftwerk, tak je Pavel provázel po Praze. Legendární je historka, kdy vzal Roberta Smithe na turné po různejch pražskejch bytech a tam si pod nějakou záminkou půjčoval prachy. Nasbíral za ten večer prej pěknej balík. „Podívej, tamhle je můj kámoš Robert a ukradli nám peněženku, potřebujem půjčit nějaký prachy.» A opodál stál Robert Smith a nechápavě se culil.
Pak ale přišly horší časy.
Jak to s Pavlem Kracíkem dopadlo, se dočteš ve Vyvrhelovi v kapitole Náš člověk v Latinský Americe. Pokud ještě knihu Vyvrhel nemáš, nebo chceš opravdu originální dárek k Vánocům, máš jedinečnou příležitost: u všech objednávek v OKRAJ shopu si můžeš nechat napsat do knihy přání. Osobně ho tam naškrábu!
Lepší dárek neseženeš! Pořídit si můžeš i exkluzivní limitovaný tisk koláže, kterou ke kapitole Náš člověk v Latinský Americe vytvořil Pablo de Sax (v této limitované edici najdeš i další figurky ze začátku 90. let.
I o něm se dočtete v knize Vyvrhel. Tady je krátká ukázka z kapitoly Hans Šklíba.
Hans měl od malička na ksichtě rozštěp, kterej mu přidával na bizarním vzhledu. Pocházel z dobrý rodiny a vyrůstal v Praze na Proseku. Byl inteligentní, ale rozštěp mu hodně věcí zkomplikoval. V osmdesátkách se z něj stal pankáč – když už bejt hnusnej, tak pořádně, říkal si. Mejdany u něj byly pověstný. Na jedný z takovejch akcí sežral rodičům všechny rybičky z akvária. Jednu po druhý obaloval v soli a polykal jako delikatesy.
Po revoluci přišly drogy a Hans se do nich okamžitě vrhnul po hlavě. Tráva, perník, extáze, tripy… co devadesátky nabízely, to bral. Postupně se propracoval k heráku a začal ho i prodávat. Koupil si starý pohřební auto a rozvážel v něm svejm klientům zboží. Jednou zajel někam na Červený Vrch, kde zrovna probíhal Jam festival a vedle něj se skákalo bungee. Hans zaparkoval pohřebák hned vedle atrakce, což se majitelům bungee skákání ani trochu nelíbilo. Prosili ho, aby přeparkoval, ale Hans je měl na háku.
Jak už jsem psal, Hans měl pod čepicí. Byl to nezvykle inteligentní nihilista a na dojezdech, když všichni čuměli do blba, většinou luštil sudoku a matematický úlohy. Ten jeho ksicht ho ale zrazoval. Jednou ho dokonce nechtěla v kavárně Slávie pustit nějaká bába na záchod, dokud si nesundá tu hnusnou masku.
Jindy si takhle vyjel Hans s partičkou kumpánů a pytlem heráku na výlet. Všichni byli totálně sjetý, takže není divu, že je zastavili chlupatý. Hans byl mazanej a předstíral, že hází herák do pole. Policajti tam okamžitě naběhli a začali to prohledávat. Mezitím si Hans duchapřítomně strčil herák mezi nohy a pochcal se. Tím si pojistil, že ho policajti nebudou prohledávat. Zavřeli ho do cely a Hans se tam celou noc v klidu a míru sjížděl.
Další historky z devadesátek a taky to, jak to s Hansem nakonec dopadlo, si přečti v knize Vyvrhel. Objednávej tady. Pro největší fanoušky jsou tady limitovaný tisky koláže, kterou pro kapitolu Hans Šklíba vytvořil Pablo de Sax.
P.S.: V rámci pražskýho koncertu Vanessy 29. 11. ve Futuru se koná i nekřest knihy Vyvrhel. Kup si vstupenku a doraž!
Minulej pátek byl Samir u nás ve studiu, nahráli jsme spolu 4 kapitoly z knihy a nikdy jsem neviděl nikoho tak autenticky a přesvědčivě mluvit o masturbaci, až jsem si řikal, že přece audioknihu Vyvrhel nemůže namlouvat nikdo jinej než sám autor. No, posuďte sami.
Podle mě je to skvělý. Knihu Vyvrhel jsme naskladnili a expedujeme už od 7. října, tak na nic nečekejte a objednávejte. Audioknihu Vyvrhel chystáme na příští rok. Stejně jako Šlajsny ji propojíme s hudbou. Mít nakladatelství je občas super. 🫠
Objednejte si knihu ještě dnes
Čtenářské recenze
„Dočetl jsem a mě to bavilo . Víc takových knih”
– Štěpán Matějka
„Síla Samira asi nikdy nebyla v nějaké zpěvní virtuozitě, ale byla to vždy show a textař je to excelentní. Dar jazyka se projevuje i v této knize, která se čte jedním dechem a pár pasáží člověk musí větrat i delší dobu, byť zvyklý na ledacos a vlastně je tam i celkem dost prostoru k zamyšlení, byť to zprvu může působit jen jako povrchní příval šokujících historek.”
– J.Connor
„Řvu smíchy….elektronik body….heroin ..kdo nezná,,, neví.. nemůže soudit..”
– Radko Šmejkal
„Dala jsem rovnou ODPAD aniž bych měla knihu v ruce. Autor je ubožák”
– Noopi
„Se fakt divím, že mu na ty jeho vylhané příběhy, které se nikdy nestali, ješte někdo skáče.”
– Bohumil Skořepa
„Novodobá povinná četba…”
– Standa Gremlica