Jsou různý druhy zla. Některý zlo může bejt i vznešený

Pak je tu zlo, který je přitažlivý. To, co má styl. Literatura a filmy jsou plný lupičů gentlemanů, co kradou s úsměvem a člověk jim fandí, vrahů s dýkou v hůlce, nebo elegantních rozparovačů. Zlo může mít styl, důstojnost a může vypadat skvěle. Estetika dokáže překrýt etiku.

Jenže pak existuje i opačnej pól a tam je okrádání důchodců, prznění nezletilců… anebo udavačství. Poslední zmíněný je zvlášť upachtěnej a usmolenej druh zla. Nemá v sobě ani vzdor, ani odvahu, ani styl. Je to zlo, co se neveze na žádný velký myšlence. Spíš na malosti, na prospěchu, na ochotě vyměnit cizí důvěru za vlastní výhodu. A přesně sem patří Olda.

Mám pocit, že u nás má tohle zlo zvláštní postavení. Ne že by to bylo obdivovaný, ale je to nějak přijatý. Historie to zná, opakuje se to, mění to jen kulisy. Jsem přesvědčenej, že kdyby teď vstal takovej Karel Čurda z mrtvejch, moh by vstoupit do politiky a někam to dotáhnout. Vždyť to je lidský ne? Byl na něj určitě vyvíjenej nátlak atd.

U Oldy je zajímavý, že to, co je dneska zřejmý skoro každýmu, dlouho zřejmý nebylo — nebo spíš bylo, ale nevadilo to. Vědělo se to. V určitejch kruzích už minimálně od roku 2005 (například v reklamní branži). Ne od chvíle, kdy o tom před pár lety vyšel článek v Reflexu. To vědění bylo takový tichý, neoficiální. A hlavně – nevedlo k žádný reakci. Což je možná důležitější než to samotný zjištění.

Nedávno jsem mluvil s jedním člověkem, kterej byl výraznou postavou pražský subkultury v osmdesátkách. Vyprávěl mi, jak se Olda snažil dostat ke každýmu domu, jak chtěl bejt u všeho, jak sbíral kontakty. A ono to vlastně dává smysl, blízkost vytváří důvěru a důvěra vytváří materiál.

Stačí poslouchat, ptát se, na návštěvě zkontrolovat zakázanou literaturu, nevhodnou hudbu, zeptat se na hulení… a pak to nahlásit… no a hned je za co chlastat. K tomu není potřeba inteligence ani odvaha. Spíš určitý nastavení. Ochota dívat se na lidi jako na zdroje.

A vidíte – dá se na tom postavit kariéra. To je na tom ten paradox. Společnost na jednu stranu tohle chování odmítá, ale na druhou stranu ho v určitejch situacích odměňuje. A tím ho vlastně udržuje při životě.

Mě už dneska asi nepohoršuje samotnej fakt, že takový lidi existujou. Spíš mě zajímá, jak je možný, že jejich příběhy fungujou. Že dávaj smysl v systému, kterej si o sobě rád myslí, že stojí na hodnotách.

Takže tenhle song ber jako vyprávění o určitým typu zla, který není nápadný, ale je vytrvalý a o to líp se přizpůsobuje.