Pohár nasranosti

Bukowski byl prej permanentně nasranej a v tý nasranosti vydal ty největší díla. Já asi prožívám nasranost dost jinak, neboť se mi ještě nestalo, že bych se nasral, sedl ke stolu a napsal něco tak geniálního jako Poštovní úřad, ale holt, on byl z úplně jinýho masa a kostí. Jsem nasranej, bo v době právního státu si občas člověk musí nechat srát na hlavu a pak jen mlčky sedí a čeká, až pohár přeteče a všechnu tu zlobu ze sebe vyřkne.

A peklo pak přichází tehdy, kdy lidi ze sebe neuměj dostat emoce jinačím způsobem než tím fyzickým. A to pak lidi padaj do spárů alkoholu a drog, někteří jsou víc atletičtí, sednou na mašinu a jdou se proletět po okresce rychlostí tři sta kilometrů za hodinu, no a ti duševně nejslabší z nás prostě jdou a někomu něco udělaj, a sem tam to skoncují i sami se sebou.

On totiž rozdíl mezi nasranou kilometrovou zprávou na messengeru a zmlácením člověka do bezvědomí je kolikrát fakt niternej a spočívá pouze ve vyspělosti dotyčného. A takovej dotyčnej je samozřejmě lidskej odpad a neměl by se mezi lidma vůbec pohybovat, ale zároveň:

Lidi. Jsou. Někdy. Fakt. Čůráci.

A tím, že k tomuhle nechaj člověka vůbec dojít, by měli nést aspoň část zodpovědnosti. A pokud ne té právní, tak by se mělo o nich aspoň vědět, jaké čuráctví dotyčnému provedli, než to tu ukončil někomu jinému a nebo sám sobě.

Má nasranost by vůbec nemusela být, kdybych nebyl ten typ, co neustále mění prostředí a nedokáže chvíli posedět. Na druhou stranu odmítám žít život způsobem, kterej je až moc klidnej, a kde se člověk permanentně nehýbe, a tak si vlastně za to můžu sám. Ostatně jako vždy.

Mé první pořádné nasrání přišlo v roce 2017 v Brně. Dost debilně jsem se zamiloval a i přesto, že jsem od prvního dne věděl, že ta zamilovanost oboustranná není, tak jsem vymyslel společné bydlení s vidinou, že to bude dobrej boost k tomu, aby se z kamarádství stalo něco víc.

To byla ale píčovina, co? Nastěhovali jsme se a první den při podpisu smlouvy nám bylo sděleno, že byt přebíráme s dluhem na energiích čtyřicet tisíc, ale jako gesto dobré vůle nám bylo nabídnuto, že když zvýšíme nájemné o tři a půl tisíce korun, tak jsme z toho za rok venku.

Bylo to čůráctví toho největšího rázu a já do tý doby nevěděl, že se vůbec dá zdědit dluh předchozích nájemníků. Samozřejmě, že to úplně bez boje nebylo, ale oba už jsme byli plně nastěhovaní a jen tak se s těma všema věcma zvednout a odejít prostě nebylo kam.

Jako druhé gesto dobré vůle jsme dostali nabídku, že jeden pokoj můžeme zvlášť pronajmout a částku za pokoj navýšit tak, aby zároveň pokryla jak nájem, tak dluh, a našemu potencionálnímu spolubydlícímu o tom nic neříct. No ty píčo, fakt děkuju pane Vágner, vy byste měl na škole pro ty největší čůráky vyučovat to největší čůráctví.

Každopádně, byl jsem čůrák, a smlouvu jsem podepsal. Platil jsem ten největší nájem ze všech možných brněnských nájmů a do toho jsem odpočítával dny, kdy se z kamarádství stane něco víc. Jenže já místo bonusu vysněného vztahu dostal policejního souseda nad náma, který netoleroval kouření na balkóně, a poté, co poprvé ucítil trávu, začal bezostyšně lít vodu všech barev na náš balkón a na sušící se oblečení na něm.

Měli jsme tam krásnej gauč, ale po pár sousedských vendetách se už na něm nedalo ani sedět, jak zesranej všemožnýma kapalinama byl. Neuběhl ani měsíc a já konečně pochopil, že k tý zamilovanosti musí být dva. Můj pohár nasranosti přetekl a než udělat nějakou píčovinu a později jí litovat, jsem si vzal neplacené volno a na dva měsíce zmizel vyčistit hlavu do států a do Mexika. Když jsem se vrátil, tak jsem panu Vágnerovi napsal, že mu doporučuji si s mou kaucí zacpat chřtán a přestat existovat. Byt jsem opustil.

Mexiko mě naučilo být v chillu a celej další rok jsem byl jak mílius. Navíc jsem si našel bytík, kde paní majitelka byla ta nejzlatější osoba pod sluncem, a i když mě hned první den dvakrát poprosila, abych si dával bacha na vývod z pračky přes vanu, nikdy tu hadičku nevytáhnul ven a nevytopil tak devadesátiletou sousedku pod náma, jsem samozřejmě hned druhý týden bydlení udělal přesně to. Dostal jsem červenej puntík a paní dole jsem zaplatil jak vymalování, tak plný košík sušenýho ovoce, ale větší krize už nepřišla.

Můj pohár nasranosti byl nejen, že prázdnej, ale i tak čistej, že se leskl na míle daleko. Jenže žít v harmonii a jen tak plout, to snad radši nežít vůbec, a tak jsem do bytíku našel za sebe náhradu v podobě mladýho programátora a velkýho starýho srba, který ale působil tak strašidelně, že mladej ajťák radši zaplatil i za druhý pokoj a srba jsme poslali jít strašit někam jinam.

Sbalil jsem se a vypadnul naslepo do Španělska, kde na mě čekala má první catfish experience. Pro ty, co neví, tak catfish je někdo, kdo si vytvoří falešnou online identitu, aby ostatní oklamal za účelem romantického vztahu nebo finančního zisku. Moje catfish byla pražská buchta bydlící na jihu Španělska v tom největším drogovým městě vůbec. Tak drogovým, že i Netflix o něm natočil pětidílnej seriál Shadow of a Narco.

Bylo to tvrdý město, ale zase hraničilo s anglickým Gibraltarem a já tam našel slušnej job v jedný online gamblingový firmě. Ten job teda nebyl slušnej vůbec, neboť skrz online gamble jen v Anglii spáchá ročně přes 550 mužů sebevraždu, ale já měl v píči. Zajímaly mě jenom prachy a sám jsem sázel na fotbal každej druhej den. Když už jsem tam byl jednou nohou, tak proč bych se do gamblu rovnou neposlal celý.

A tak jsem přijel do La Línei, kde na mě měla čekat Andrea. Andrea uviděla můj facebook inzerát ve skupině na hledání bydlení a napsala mi, že má dům, ve kterém je jedna místnost volná a shání spolubydlícího. Ten dům teda nevypadal nic moc, ale Andrea byla doslova raketa a začala se mnou flirtovat hned v první zprávě. No co, proč bych to nezkusil. A tak jsem doletěl do Malagy, nasednul na bus na úplnej jih a těšil se, až Andreu konečně uvidím osobně.

Když mě v autobuse přišla zpráva, ať se jí hlavně nesměju za její řídící skills, protože si kvůli mě vzala vysoké podpatky a moc dobře se jí s něma neřídí, tak jsem z toho dostal okamžitou OLE. Ti, co četli Mládí v Hajzlu tak moc dobře pamatují, že OLE je olbřímí erekce. Vystupuju z autobusu, hledám zlaté Volvo, a co se nestane, před Volvem stojí holka, na takovejch těch plussize gumáko-podpatkách, absolutně nevypadající tak, jak má vypadat moje Andrea.

“Ahoj, Andrea, tak se konečně poznáváme.” No do píči. Bylo mi čerstvých 25 let a Andrei mělo být podle fotek snad ještě míň, ale tahle Andrea měla ke čtyřicítce. To jako měla na profilu patnáct let starý fotky a nikdy ji nenapadlo udělat jakejkoliv update? jak z tohohle teď kurva ven? Nový reálný Andrei jsem dal pusu na tvář, hodil kufr do auta a jel k ní domů. Po cestě bylo ticho, nebo aspoň teda z mojí strany, bo jsem byl myšlenkama ztracený jak Marek Ztracený. Nejhorší na tom byla však skutečnost, že jí to vůbec nepřipadalo debilní a jakoby snad ani nechápala, proč jsem z ní tak vyhoukanej.

No a ukázalo se, že čůrákem jsem byl opět já. Andrea měla totiž na profilovce Ninu Dobrev. Herečku z Upířích deníků, kterou jen na instagramu sleduje 30 milionů lidí a až na mě ji zná z televize úplně celej svět. Stačilo trochu zascrollovat dolů a tam někde na spodu timelajny bych dokonce našel i fotky skutečný Andrei.

Andrea byla nakonec cajk a mimo bydlení mi domluvila i job u ní i práci v baru před mým onboardingem do gamblu. Nějakou dobu mi dělala jak spolubydlící, tak i manažerku, ale ukázalo se, že být s někým permanentně jak doma, tak i v práci, není moc zdravé ať se jedná o jakokouliv vztahovou rovinu. Její nejbližší přítel Radko a zároveň další číšník u Andrei v baru mi nabídnul, že se brzo bude zbavovat jeho 3kk v centru a že pokud to tam s ním a s jeho kocourem dva měsíce přežiju, tak si pak byt můžu přepsat na sebe. Souhlasil jsem.

Dva měsíce byly pryč, bytík jsem celý přepsal na sebe, zaplatil osm set euro kauci a žil si svůj vysněnej Spain lajf. No a pak přišla další slepá zamilovanost, ale taky uvědomění, že díky mé práci v gamblu reálně umíraj lidi a já od toho musím dát co nejdřív ruce pryč.

Bylo mi z toho na blití. Byl jsem teda na tý druhý straně barikády, kdy jsem hledal red flags u lidí, co hrajou víc, než si můžou dovolit, a tak jsem jim banoval účty než stihli přijít i o druhou ledvinu, ale pořád jsem pracoval pro strůjce toho problému a kolikrát jsem z toho ani nemohl spát. No a pak přišlo tornádo a komplet rozmrdalo vesnici, kam se zrovna stěhovala moje rodina.

Hustý. Přiletěl jsem domů, začal jsem dobrovolničit a do Španělska jsem se vrátil jen na skok, abych podepsal výpověď, předal byt, shrábnul mých osm set euri a vrátil se stavět střechy všem jihomoravským nešťastníkům, kterým tenhle živel poničil živobytí. A vsadím se, že už asi tušíte, že to zase nedopadlo. Kauce nebyla vrácena, protože některé části nábytku byly poškrábány od kočky.

Od. Kočky. Která. Dopíči. Nebyla. Nikdy. Moje.

Majitel Juaníto García to údajně oznámil už kdysi Radkovi a společně se domluvili, že mi skutečnost, že mi kauci nikdy nevrátí, řeknou až úplně na konci příběhu. Na Juana jsem mezi dveřmi vyslal cigánskou kletbu s přáním, aby se jeho děti zítra vzbudily a chodili už jen pozpátku a já tak ze Španělska odlítal s prázdnou. Pohár nasranosti se po letech ukázal v plné své síle. No nic, osm set euro naštěstí ještě není taková pálka a život je někdy pěknej prevít, ale holt show must go on.

Dobrovolničina zpátky doma na střechách mě naštěstí hodila zpátky do klidu a já po třech měsících začal hledat svou novou destinaci.

“Kamo dej Island, tam zkapeš zimú ale jinak top.” prohodil vzduchem můj homeboy Lasťa a já se sebral a odletěl do Reykjavíku. A Reykjavík teda není zrovna moc levnej kraj a tak jsem první měsíc skončil na univerzitní koleji, kde mi pokoj pronajal Gabu z Ugandy, který v Reykjavíku studoval rasovou rovnoprávnost, stejně jako jeho spolubydlící Bak. Bak přijel na Island z Ugandy stejně jako Gabu. Oba dostali stipendium a jak pobyt tak studium jim plně hradil stát.

Měl jsem z kluků radost, neboť humanitním oborům fandim a byl jsem šťastnej ze zjištění, jak ten neférovej svět dokáže někdy takhle hezky fungovat. Ovšem jen do tý doby než jsem zjistil, že Baka nikdo nenaučil splachovat. Potkával jsem Bakovi hovna v hajzlu plavat každý den a při konfrontaci jsem se vždy jen dozvěděl: “In Uganda we have a woman that cleans my friend. We dont clean.” Ten byt byl čistej asi jako svědomí Dominika Feriho když stál před soudem a tvrdil jak je úplně, ale úplně nahej. Teda nevinnej. Ale úplně.

Nádobí se u nás neumývalo, doslova hnilo všude kolem a v koupelně byl takovej koberec chlupů a ostatních lidských ostatků, že i v botách mi tam přišlo nechutné chodit. Ale zase jsem si aspoň rychle zřídil permici do fitka a sprchoval se pouze tam. Jeden den jsem to stejně ale hecl, nakoupil věci na úklid a Bakovi oznámil, že pouklízím koupelnu, ale ať mi aspoň něco hodí do nákupu.

Odpovědí mi bylo, že Island mu platí pouze za studium, za bydlení a za jídlo, nikoliv za prostředky na čištění. A tak jsem to vydrhnul sám a poprvé si dal u mě na bytě sprchu tak, že jsem v ní ani nemusel stát v žabkách. Boží. Koupelna však vydržela čistá jen do doby, než Bak došel z procházky, se zablácenýma botama se šel vysrat a opět nespláchl. A pohár opět přetekl a já ještě ten týden našel nový bydlení a konečně začal na Islandu žít jako člověk. Jestli tady ti dva kluci někdy vyřeší rasovou rovnoprávnost nevím, ale co vím je fakt, že Bak je zasraný prase.

Začátky jsou krušný a někdy se i opakujou. Třeba když jsem přiletěl po roce cestování zpátky na Island a v mé sociální bublině se zeptal, jestli někdo neví o bydlení, tak se mi ozvala Maďarka Nóra, že pronajímá menší místnost v centru Reykjavíku. Nóra pracovala ve firmě, kde jsem byl už třetím rokem taky, a v kanclu vždy seděla kousek ode mně, tak jsem z toho měl radost, že ji aspoň víc poznám.

Nóra měla úmysl dobrej a taky si chtěla vydělat nějakou kačku navíc, a tak mi pronajala její mini skladiště na půdě, kde narvala napůl přehlou madračku. Na půdě samozřejmě nebyla ani koupelna, ani hajzl, a teplota se tam držela mezi mínus pěti a patnácti stupni – když zrovna vylezlo sluníčko, což teda na Islandu v prosinci moc nevylézalo.

Byl jsem totiž opět čůrák a Nóře jsem zaplatil měsíční nájem ještě před nastěhováním. Přeci jen to byla kolegyně a mě nenapadlo, že se mi chystá pronajmout dvoumetrovou špeluňku bez hajzlu. Nóra mi teda řekla, že vždycky můžu zaklepat na byt v přízemí a poprosit, jestli mě na záchod nepustěj tam. Díky Nori, seš fakt zlatá.

Dal jsem tam tři dny, během kterých jsem chodíval chcát do parku, kterej byl asi pět minut chůze od budovy. V noci jsem spal v mikině a zimní bundě a i tak jsem se budil kosou. Ale aspoň mě to vmžiku letu donutilo najít nové bydlení a tam už to bylo krásný. Nóra však můj brzký odchod vzala těžce a rozhodla se, že mi peníze vrátí jedině když za sebe seženu náhradu.

Náhradu. Do. Skladu. Bez. Hajzlu. Kde. Je. Zima. Jako. Prase.

Trvalo to skoro rok, ale Nóra mi nakonec prachy vrátila. Nevydržel jsem jen tak kolem ní chodit a tvářit se, jak je všechno oka, a tak jsem mou zkušenost sdílel s ostatníma v práci a nakonec z toho měla asi ostudu, což jí nejspíš donutilo se trochu zamyslet a aspoň se se mnou srovnat. Zkušenost s Nórou mě však naučila, že to, jak člověk bydlí, je alfa omega všeho ostatního. Zázemí nás vyloženě definuje a to nynější je stejně důležitý jako to, ve kterým jsme vyrostli.

Začal jsem můj komfort a zázemí brát vážnějc a svůj příští podnájem v Barceloně už řešil přes realitku. Jo, dát jeden nájem za zprostředkování nasere, ale ten moment, kdy přijdeš do čistýho nachystanýho bytu, prostě zákonitě nějaký prachy stát musí. Když jsem Barcelonu po čtyřech měsících opustil tak mě ani nenapadlo, že ve čtyřiceti stránkové smlouvě s realitkou najdu klauzuli, která dá realitce právo se rozhodnout, jestli mi tu kauci vůbec vrátí.

What. The Fuck.

No a tak jsem už po druhé odjel ze Španělska bez peněz, ale tím, že jsem pohrozil špatnou recenzí a z vyřvaní se na internetu, to trvalo jen asi padesát pracovních dní a kauce mi přistála na účtě. Po patnáctí letech střídání podnájmů snad poprvé za život. Mazec.

No a pak přišel leden roku 2025, já se přestěhoval do Bangkoku a není ani konec srpna a já tenhle rant píšu z postele mého čtvrtého bydlení za tenhle rok. A ve vzduchu mi visí čtyři kauce, ze kterých dvě měly být zpátky už v červnu a nad těma dalšíma radši ani nechci ještě přemýšlet.

Může se to zdát, že tady ten nomádskej život je jenom přemýšlení o tom, kam ráno na snídani a jak dlouho ještě vydrží noťas nabitý, ale teda, fakt ne. Já si tenhle život vybral a nikdy bych ho neměnil, dal mi toho totiž strašně moc, ale po tolika zkušenostech s lidma, kdy neustále někdo zkoumá vaše hranice a testuje, kolik toho vydržíte než uděláte nějaký průser, se divím čím dál míň tomu, že někomu prostě přepne.

Já, stejně jako Bukowski, svůj protilék na nasranost našel ve psaní (a možná taky v chlastu, ale o tom někdy jindy), ale ne všichni rádi píšou a proto bych vás chtěl takhle večer požádat, abyste byli dobří na ty kolem vás, bo někteří když bouchnou, tak pak lítaj věci a ten hezký svět kolem nás přestává být hezkým.

No nic, můj rant je u konce a světě div se, já už nejsem nasranej a svět je zase hezký místo. Tak čůs.